Intenzivní akce se opět vrací do druhé světové a byť se dobře hraje, jde o krok zpět v mnoha směrech.

Série Call of Duty je mezi hráči velmi uznávaným pojmem a každý nový díl se automaticky stává prodejním hitem. U podobných titulů je tedy jasné, že se o něj v redakci strhla bitka a abychom předešli krveprolití, dali jsme ji radši hned dvěma recenzentům a to stálé dvojici David Sillmen & Petr Kárník.

 (David Sillmen) Nelze pominout skutečnost, že si Activision Blizzard udělal ze značky Call of Duty oslíčka vytřásajícího zlaťáky.

Zřejmě se tak musíme smířit se situací, kdy bude vycházet přinejmenším jedno Call of Duty ročně. I když smířit není možná to správné slovo. Hráči to totiž tvůrcům i vydavatelům žerou i s navijákem.

Ostatně, nadčtvrtým dílem chrochtal blahem kde kdo a i recenzenti museli uznat, že tohle je – navzdory všem nepopiratelným chybám a zpátečnickým prvkům strhující akce a mnohá média dokonce sáhla po ocenění pro akci roku.

Ovšem Modern Warfare znamenalo pro Call of Duty přece jen jistý přelom. Poprvé se některá z her série neodehrávala za druhé světové války.

Přemístění do aktuálních kulis bylo přitom přijato s velkými ovacemi. V tomto světle překvapil tah, vrátit World at War zpět do největšího masakru v lidských dějinách.

Pravda, tolik arkádových akcí z tohoto prostředí již nevychází. Přinejmenším ne tolik, jako před několika lety, ale stejně. Současný svět je hráčům možná přece jen bližší. Buď jak buď – pátý díl se vrací do starého světla a s ním přichází na scénu i studio Treyarch, které tentokrát na pozici vývojářů střídá Infinity Ward, jež pro změnu horečně pracuje na dílu šestém.

V kulisách druhé světové je těžké vymýšlet něco nového. V Evropě i Africe už hra byla, takže zbývá Pacifik. Právě tam byla zasazena polovička děje. Ačkoliv slovo děj je zřejmě příliš silné slovo.

Na rozdíl od Modern Warfare nečekejte žádnou zápletku, tedy až na tu, kterou psala sama historie. Američané se nakrkli po útoku na Pearl Harbor a vydali se vystřílet strategické ostrůvky v Tichomoří od japonského elementu.

To je ale jen část pohádky. Autoři zřejmě byli toho (mylného) dojmu, že by Pacifik celou hru neutáhl a navázali tak na pevné tradice. Ano, tušíte správně – zase jednou si střihnete misi ve Stalingradu a pro změnu budete s Rudou armádou dobývat Berlín. Když jsem zjistil, že jsou karty rozdány skutečně půl napůl, nebyl jsem příliš nadšen, ale nakonec se ukázalo, že je docela jedno, kde se hra odehrává – zážitek je všude prakticky tentýž.

(Petr Kárník) Bohužel ve hře chybí i jakýkoliv příběh, který by jednotlivé mise jakkoliv spojoval.  Hra bez jakýchkoliv logických vysvětlení chronologicky skáče o několik let dozadu, pak zase zpět a díky tomu se s žádnou hlavní postavou nijak nesžijete.

Vše je pouze o tupém postupu vpřed a střílení. Nikde není jediný logický zádrhel a déle se na jednom místě zdržíte pouze v tom případě, pokud je vaším úkolem vystřílení tolika nepřátel, dokud se nespustí skript a nepřestanou se respawnovat.

    

Každopádně, tichomořské ostrůvky byly ozvláštněním přinejmenším po vizuální stránce. Namísto bloků budov a těsných uliček přímo volající po koridorech, se tady podíváte na širší pláně, do džungle, zákopů a samozřejmě také tunelů, které pak od Japonců odkoukali Vietnamci.

Ne, netěšte se – autorům se z tohoto prostředí přesto podařilo vytvořit jednu jedinou cestičku, kterou můžete běžet a střílet jako o závod. Koncepčně se tak nemění vůbec nic, ale přece jen je dojem z Tichomoří vzdušnější a otevřenější, i když je to opravdu jen dojem.

Osobně se mi mise proti Japoncům moc nelíbily. Jejich design a grafické zpracování není to, co bychom na dnešní dobu očekávali a trapné ohraničení uzoučké stezky neprostupnou džunglí je prostě až do nebe volající. Kromě toho zde nenarazíte ani na žádný zajímavější úkol, pouze samé vyčištění tunelů, zničení protileteckých střílen apod.

Ovšem ani Stalingrad či Berlín se nemají za co stydět. V rámci série jsou zpracovány zase o něco lépe a atmosféričtěji. Navíc se všechny mise v Evropě odehrávají za velmi pošmourného počasí, jež hře dodává místy až katastrofické a velmi intenzivní kontury.

Zde už je to jiné kafe. Mise za Sovětskou stranu jsou dle mého to nejlepší, co hra nabízí. Ať už Stalingrad nebo Berlín, z rozbombardovaných měst je zkrátka cítit ta depresivní atmosféra na každém kroku, berserk v podání Sovětů bránících svoji zem nebo s touhou po pomstě svých padlých kamarádů, odstřelování německých důstojníků atp.

Tyto mise jsou skutečně přesně tím, co je pro sérii Call of Duty tak typické a co z ní dělá špičku v žánru.

Většina misí běží podle zavedeného mustru a zakládá se na dynamickém velení. Prostě běžíte koridorem, střílíte kolem, občas se zastavíte na větší pláni a zlomíte větší odpor nepřítele, abyste mohli zase běžet dál.

Jakoby na pozadí jsou úkoly. Ty v podstatě ani nemusíte sledovat a stejně je nějak splníte, prostě proto, že vás k tomu hra dotlačí. Jako obvykle se jedná o dobývání důležitých budov, jejich následné vyčištění, obranu, případně je třeba zničit protitanková stanoviště apod. Nic, co byste neznali.

Pátý díl Call of Duty se sice dobře hraje, vyniká opravdu rychlou a dynamickou hratelností, reálným zobrazením válečných hrůz (některé scény jsou opravdu pro silné žaludky) a několika povedenými momenty.